J

10. february 2018 at 13:22
Já trošku ve fotkách přeskakuju, neukazuju Vám fotky postupně jak šel rok v USA, ale to nevadí. Teď přeskočím úplně až na říjen 2017 a LA.
Co o LA napsat? Je to naprosto něco neuvěřitelnýho. Ani nevím, jestli na mě víc zapůsobil New York nebo Los Angeles. Možná asi Los Angeles. Do obou bych se ráda vrátila, ale LA mělo prostě takovou zvláštní atmosféru. V New Yorku po sobě každej řve, troubí na sebe, je tam zmatek. V LA to bylo takový jiný. Bylo tam šílený horko a tak jak vedra nenávidím, tady mi to najednou nevadilo. Lidi mě zdravili, usmívali se, přáli mi hezký ráno. Jen tak, kolemjdoucí. Lidi, co si šli ráno zaběhat. Vylezli z domu, pozdravili mě s úsměvem a vyběhli. A tohle se mi stalo za ten den mockrát. Pořád nemůžu uvěřit, že jsem tam byla a hrozně moc mi LA chybí. Tak moc, že se mi z toho chce brečet. A to jako doopravdy.
Víte na tomle celým roce v USA je právě tenhle výlet do LA pro mě ten nejsilnější zážitek. Ani nevím proč, možná, že je to tím, že jsem tam jela opravdu úplně sama. V New Yorku byli nějací dozorci a jiný Au Pairky. V San Franciscu jsem pak bývala v podstatě sama ze začátku, ale pak jsem si našla kamarády i tam. A byla jsem vlastně jen pár mil od domova, stačilo sednout na metro a za pár minut jsem byla zase doma v Pacifice. Jenže tady jsem sedla do autobusu a jela 7 a půl hodiny přes půl Kalifornie až do LA. A byla jsem tam úplně sama. A všechno jsem zvládla. Dokázala jsem se zorientovat v systému metra. Dokázala jsem pěšky dojít od metra až ke Griffith. Pak pěšky až k Hollywood Sign (obrovskej záhul, to teda fakt nebyla sranda a myslela jsem, že omdlím a pozvracím se. Bylo horko, dusno a ty kopce byly fakt prudký), pak jsem zvládla najít Walk of Fame (z Walk of Fame nemám moc použitelných fotek, byla jsem fakt úplně hotovson, neměla jsem náladu ani myšlenky na nic), pak jsem zvládla přesedlat na další metro a dostat se k muzeu se Space Shuttle. A pak jsem zvládla dojet na vlakový nádraží a vlakem se dostat do Anaheimu. Pak z nádraží už jsem si musela vzít taxík do motelu, protože pěšky už bych to nedala. Taxikář byl bezvadnej, úžasně milej a myslel si, že jsem ze Švédska, kvůli mýmu přízvuku. (Takže já si celou dobu myslela, že mluvím s Českým přízvukem (nebo Ruským, že ano) a nakonec se v LA dozvím, že jsem Švédka), zvládla jsem se zabydlet v motelu, následovala velmi nutná a vítaná sprcha a vrhla jsem se rovnou do postele. Bylo dusno, horko, ale já to hrozně milovala a užívala si to. A ráno jsem se probudila v 7, rychle se sbalila, namalovala, vyběhla na recepci, kde podávali snídani, odhlásila se z motelu, vzala si rychle chleba s nějakou pomazánkou a vyběhla do Disneylandu. Mezitím jsem se stavila ve Walgreens (lékárna/mají tam i jídlo, suvenýry atd) a koupila si náplasti na nohy a tričko s Minnie a pak už fakt běžela do Disneylandu. A celej Disneyland? Ještě víc nepopsatelnej. Naprosto jsem nevěděla kam dřív skočit a co dřív dělat. Neuvěřitelný místo. Zaměstnanci byli tak ohromní, vtipkovali, dělali s Váma srandičky. Neuvěřitelný. Jsem tak neskutečně ráda, že jsem dostala tu příležitost, se tam podívat. Svezla jsem se na své první horské dráze. Splněnej sen. Celý tohle byl splněnej sen.
Víte, já už kdysi dávno chtěla do New Yorku, do LA, do San Francisca a do Disneylandu. A tady se splnilo všechno zaráz a já ani nevím komu děkovat. Sobě? Ano, šla jsem si za snem jet do USA, jenže jak je možný, že do sebe všechno takhle zapadlo. Vždyť jsem mohla skončit někde ve Wisconsinu nebo Ohiu nebo já nevím, kdekoliv ve státech. Jak je možný, že zrovna to San Francisco. Jak je možný, že mi byl darován lístek do Disneylandu. Tohle všechno mohlo být úplně jinak, ale nakonec to vyšlo daleko líp, než jsem si vůbec kdy vysnila.
Sny se plněj. Sny se doopravdy plněj a ani jim nemusíte jít úplně naproti, stačí trochu a oni k Vám taky půjdou.
Teď mám další sny a já doufám, že nesním až moc a že mi ty sny pořád půjdou naproti a budou mi pořád vycházet a že Vám všem se taky bude plnit, co si přejete. Protože když se Vám splní Vaše největší sny a vy si to plně uvědomujete, je to neuvěřitelnej pocit štěstí a já asi ani nedávám moc smysl a hrozně se omlouvám, že takhle kecám. Já si o LA nemohla odpustit pár slov, tohle byl pro mě fakt neskutečně silnej zážitek a vstřebávám ho i teď, 3 měsíce po té.
Jak řekl můj oblíbenec Walt Disney: "If you can dream it, you can do it." a "All our dreams can come true, if we have the courage to pursue them."

Tuhle první fotku sem dávám i přesto, že je taková nic moc. Ale tohle byl můj první pořádnej pohled na Downtown LA. Brzy brzičko ráno, když jsem byla na cestě do Starbucks pro snídani a kafe. První fotka LA, co jsem vyfotila.

A tady už posilněná kafem a čoko croissantem na cestě ke Griffith Observatory a Hollywood Sign.
 

I

26. december 2017 at 16:06
Tak se Vám po více jak roce hlásím. Důvod, proč jsem se neozvala dřív je jednoduchý: nebyl čas. Nebo ne, že by nebyl, ale měla jsem důležitější věci, než vybírat a upravovat fotky na blog. Teď, když už jsem zase doma, jsem měla na tohle všechno čas, ikdyž mi to taky trvalo dva měsíce, než jsem to všechno dala dokupy. :D
No nebudu to tady zdržovat, však já se budu vykecávat u každé fotky zvlášť, jak se znám. Jednu věc Vám ale říct můžu: Miluju Kalifornii a je to můj druhej domov. Navždy.


South San Francisco. Bydlela jsem kousek od South SF a vždycky, když jsem chtěla jet do města, jela jsem autem k metru, zaparkovala auto v nadzemní garáži, která patřila metru (pohled focen z garáže), nasedla na metro a jela směr SF.

G

4. november 2016 at 7:09
Zase jsem se přestěhovala.
Tak jak jsem před rokem přejela Německo a usadila se v Holandsku tak to stejný se stalo teď.
Akorátže místo přes Německo to bylo přes Brusel, Oceán, New York, celý United Snakes of America až do Californie.

Ale ještě předtím než Vás zasypu slunečníma fotkama, vás zasypu fotkama z velkýho jablka. A ještě předtím, než vás zasypu jablečnýma fotkama, musím něco napsat, protože k New Yorku mám co říct, jenže nevím pořádně jak to sdělit, takže to možná nebude dávat smysl.
Nedokážu popsat ten pocit, když letadlo přistálo v Newarku a já vykoukla z okýnka a on tam byl. New York. Rozeznala jsem Empire State Building a One WTC úplně mi poskočilo srdce. Ten den jsem z New Yorku viděla jen toto. Obrysy mrakodrapů, ale já byla šťastnější než kdy jindy. Dorazila jsem na hotel a tam bylo všechno přesně jak známe z filmů. Úplně všechno. Obrovská postel. Takový ty vozíky na kufry. A na chodbě vozík se všema možnýma čistítkama, co používá pokojová služba a má tam zapíchlou Americkou vlaječku. A ráno nás budila recepce telefonem. :D
No a druhý den jsme jeli do New Yorku (hotel byl v New Jersey). A tady byl zas ten pocit. Nepopsatelnej pocit, když jsem viděla, jak se New York přibližuje. A najednou jsem viděla Sochu Svobody a najednou to a tamto a já nevěděla, kam se dřív dívat a všechno mi připadalo zajímavý a jen si teď na to vzpomenu, tak se mi chce brečet, jak senzační to bylo a zase mám ten pocit. Takovej zvláštní pocit, fakt nejde popsat. Možná je to pocit, kterej máte, když se vám splní váš největší životní sen? Asi jo.
A teď se mi vybavila další vzpomínka. Když jsme po celým dni jeli zpátky na hotel. Už byla dávno tma a New York se zase zdaloval. A najednou se nad New Yorkem vynořil měsíc. Nebyl už úplně v úplňku, ale nebyl to ani úplně srpek, byl tak napůl. A hrozně zajímavý mi přišlo, že nad New Yorkem ten měsíc vypadal větší. Přímo obří. A já to nevyfotila. Nic by z toho nebylo a já si radši ten pohled snažila co nejvíc vrýt do paměti. Byl to jeden z nejnádhernějších momentů v mým životě.


Jako bych se dostala do Přátel.
 


F

4. october 2016 at 15:06
Tak jsem zase na skok tady.

E

3. september 2016 at 10:45
Článek po méně než měsíci.
FAMFÁRY.

Nejdřív fotky z Prahy, kde jsem byla něco vyřizovat, ale taky jsem se pak flákala s Weili. Měla jsem dilema, jestli fotky dát barevně, nebo černobíle a na popud Weili je sem dávam (většinou) černobíle.

D

12. august 2016 at 22:13
Letošní léto je hrozně divný. Hrozně chladný. Doufám, že to nezní, že si stěžuju, to vůbec. Spíš naopak. Jenom je to fakt hrozně zvláštní. Nepamatuju si, že by v půlce srpna byla tráva takhle zelená. Vždycky bývá žlutá a spálená.
A jestli se nudíte, podívejte se na Moderní popelku s Hilary Duff. Určitě to znáte, jen jste na to zapomněli jako já. A já se na to za poslední měsíc podívala třikrát, moc mi to chybělo a chybí mi i to bezstarostný léto v roce 2009.
Šla jsem si koupit Panadol a zjistila jsem, že stojí jen 21,- Kč.
A pokud si chcete koupit hodně alkoholu, ale nechcete vypadat jako alkoholici, kupte k tomu dárkovou tašku a ještě líp i nějaký přáníčko. Všichni si pak budou myslet, že to někomu kupujete jako dárek. Věřte mi.
A vždycky se všechno vyřeší. A vždycky je všechno nakonec dobrý.
Váš život se může změnit ze dne na den. Z horšího na lepší. Ale i z lepšího na horší. Tak si to pamatujte a užívejte si co máte. Nežijte jen v přesvědčení, že váš život je na nic a že by mohl být lepší a že byste chtěli to a to. Uvědomte si, že byste taky nemuseli mít nic. A řekněte svým blízkým, že je máte rádi. Já to nikomu neříkám, nedokážu to říct, ale řeknu. Udělám to. Je to důležitý. A dejte jim pusu a obejměte je.
A pokud nenajdete písničku, která vystihuje vaše pocity a váš život, napište ji sami. A zapisujte si poznatky a nápady. A kreslete si.

Jo a sny se fakt plní.
A tady ta první fotka je věnována Weili.

C

19. june 2016 at 19:14
Čtvrt roku zase v čmoudu a já zase nemám skoro žádný fotky. Nebo novinky.
Teda, udělala jsem řidičák a našla si práci, ale to jsou takový samozřejmosti.

A jsem líná, ale to je taky taková samozřejmost, to snad ani nemá cenu psát.

B

4. march 2016 at 21:23
Modleme se, ať je tohle poslední várka fotek z Holandska.


A

29. january 2016 at 22:08
Rok 2015 byl pro me rozhodně zatím nejzvláštnějším rokem.
Byla jsem s Terkou v kině na Hobbitovi 3, obhajovala jsem maturitní práci, naši se odstěhovali do Holandska, byla jsem poprvé na plese, viděla jsem zatmění Slunce, byla jsem podruhé na plese, zvládla jsem poslední zvonění, úspěšně jsem napsala písemné maturity, proflákala jsem svaťák, obkecala jsem maturitu, jela jsem za našima do Holandska, ukázala jsem se na maturitním večírku, jela jsem k babičce a přespala jsem u tety, koukala jsem na Pushing Daisies, přečkávala horký léto, jela jsem do Prahy, jela jsem na týden na brigádu, přivítala jsem naše zpátky doma, plánovala jsem řidičák, plánovala jsem jet do USA, plánovala jsem jet do UK, všechno jsem zrušila, byla jsem na historických slavnostech, jela jsem parním vlakem k babičce, sledovala jsem zatmění Měsíce, byla jsem v Olomouci na pohovoru s prací, odstěhovala jsem se do Holandska, poznala jsem spoustu lidí, nabrala googolplex zkušeností, vystřídala jsem práci, našla nové kamarády, začala si trošku užívat život.

A tady je můj rok ve fotkách:

Stitches.

23. november 2015 at 16:53
Přestěhovala jsem se do Holandska!
A bydlím v sýru.
V Goudě.
Pořád tu prší. A tím pořád myslím doslova každý den. Aspoň 10 minut denně.

Ještě jsem nebyla pořádně ve městě a to jsem tu už skoro měsíc. Chodím jen do obchodu a zpátky, je to asi 2 a půl kilometrů. A ještě jsem ani neochutnala místní goudu.